Jak jsem začal psát
O mně
Jsem nadšenec, který miluje příběhy a vše okolo fantastiky. Od mala jsem obdivoval knihy a především jejich autory. Když jsem se poprvé rozhodl pokusit o něco podobného a napsat vlastní příběh, ztroskotal jsem a nikdy ho nedokončil.
Před pár lety jsem se však k tomuto snu vrátil. Držel jsem se cíle a neustále myslel na to, že si chci splnit sen. Nevzdal jsem se a v roce 2023 vydal svou první knihu. Nyní na ni navazuji druhým dílem a věřím, že budou následovat další a další knihy.
Děkuji, že jste součástí mé cesty.
Můj příběh
Začátky psaní
Narodil jsem se v roce 1993 na Kladně. Od mala byl můj život spojen s hokejem, avšak ne způsobem, jakým jsem si tehdy přál. Z různých důvodů mi situace neumožňovala začít hokej hrát, a tak jsem se každý týden těšil, až budou na ČT dávat zápas v televizi. Mistrovství světa v jarních měsících byla vlastně moje druhé Vánoce. Původní sen stát se hokejovým brankářem se postupně přetvořil v sen stát se sportovním redaktorem. Byl to dětský sen, podobně jako když se jiní kluci chtějí stát hasiči nebo astronauty. Já mu ale věřil.
Kouzlo knihy
Kromě sledování hokeje a dalších sportů jsem se od mala věnoval také četbě. Zbožňoval jsem přebaly knih a především příběhy, které autoři vyprávěli. Nejvíce mě ke čtení připoutala J. K. Rowlingová svou knihou Harry Potter a Tajemná komnata. Ačkoliv jsme doma měli Kámen mudrců, nejprve jsem viděl film. Druhý díl však ještě nebyl v kinech, a tak jsem chtěl vědět, jak bude dobrodružství brýlatého chlapce pokračovat. Byl jsem nadšený světem, který autorka vytvořila, i postavami, kterým jsem fandil nebo je naopak nesnášel (ano, mluvím o vás, pane profesore Snape). Když jsem později viděl filmové zpracování, nadával jsem na rozdíly oproti knize. Právě tehdy jsem si začal uvědomovat, jak funguje lidská fantazie a o kolik je dokonalejší než filmové či seriálové zpracování příběhu.
Jeden Tolkien vládne všem
Obrovskou roli v mém vztahu k fantasy sehrál také J. R. R. Tolkien, zprostředkovaný režisérem Peterem Jacksonem. Pán prstenů, kterému jsem ve školním věku zcela propadl, mě dokázal přikovat k obrazovce. Bavilo mě objevovat jednotlivé rasy i lokace tohoto světa. K tištěným verzím Pána prstenů a Hobita jsem se dostal až na střední škole a právě tehdy jsem si plně uvědomil, jak neuvěřitelně musela Tolkienova mysl fungovat. Pokud se mi během života podaří vytvořit alespoň desetinu toho, co on, budu se moci považovat za úspěšného autora. Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky je dodnes jednou z mých nejoblíbenějších knih, ne-li tou úplně nejoblíbenější.
Bryan McKenzie
Ale zpět k psaní a k tomu, jak jsem se k němu dostal. Mluvil jsem o tom, jak důležitý je pro mě svět Harryho Pottera. Právě s ním se pojí i můj úplně první pokus o vlastní příběh. Pomineme-li školní slohové práce, věci, které člověk dělá z povinnosti, pro mě nikdy neměly velkou váhu, pustil jsem se zhruba ve třinácti letech do psaní příběhu Bryana McKenzieho (pokud si jméno hlavní postavy pamatuji správně). Děj byl zasazen do již existujícího světa Harryho Pottera, ale s novou postavou a vlastním příběhem. Psával jsem ručně propiskou do nelinkovaného sešitu s pevnými červenými deskami. Myslím, že kromě mě ho později četla už jen moje maminka. Příběh mi chválila, i když upozorňovala na časté opakování slov. Dodnes si myslím, že chvála byla z velké části motivovaná snahou o podporu, ale právě v tom jsou rodiče úžasní. A já měl v tomto směru velké štěstí. Příběh skončil po pár stránkách. Důvod si už nepamatuji, nejspíš to byla nedostatečná cílevědomost. Psal se rok 2007. O tři roky později, když se blížilo mistrovství světa v hokeji, jsem začal vystřihávat novinové články o nominacích a omluvenkách hráčů. Potřeboval jsem si je někam nalepit a červený sešit byl po ruce. Stránky s Bryanem jsem vytrhal a vyhodil do koše.
Práce redaktora
Na psaní příběhů jsem postupně zapomněl, i když myšlenka vydat vlastní knihu mě nikdy zcela neopustila. Spíše sérii knih, která by čtenáře bavila a napínala. Kolem roku 2013, v mém maturitním ročníku, jsem dostal příležitost psát články z hokejových zápasů Berounských Medvědů. Tato práce se velmi blížila mému dětskému snu stát se sportovním redaktorem a já si ji neuvěřitelně užíval. Postupně přibyly i online přenosy z domácích zápasů a později také z dalších sportů, jako je fotbal nebo házená. Po více než roce však přišly změny, jak v klubu, tak ve společnosti, která redaktory zastřešovala, a já toto prostředí opustil.
Chci si splnit sen
Studoval jsem informatiku (ke které se dnes po letech opět vracím) a následně i ekonomickou školu. Roky jsem se samostatně věnoval grafice. Po vysoké škole jsem nastoupil na plný úvazek do rodinné firmy s nátěrovými hmotami, kde pracuji dodnes. Práce s rodinou má svá úskalí, ale je zároveň nesmírně obohacující. Přesto jsem dlouho cítil, že mi chybí něco vlastního, něco kreativního. Nápady na projekty přicházely a odcházely, až mi došlo, že od dětství toužím vlastně po jediné věci. Začal jsem se znovu učit, studovat a získávat naději, že bych to mohl zvládnout. Pocit nereálnosti z napsání vlastní knihy se postupně vytrácel a já pochopil, že i když to bude náročná cesta, je to cíl, kterého jsem schopen dosáhnout.
Dokázal jsem to
Skutečně jsem to dokázal. Ačkoliv se mi někdy psát vůbec nechtělo a jindy jsem měl pocit, že snad celý vesmír stojí proti mně, povedlo se to. Uvědomil jsem si, že nedokončená věc nemá žádnou váhu. I když může přinést zkušenosti, sama o sobě je bezcenná a jednou skončí v koši, stejně jako příběh Bryana McKenzieho. Psaní příběhů mě naplňuje nesmírně. Od 15. prosince 2021, kdy jsem si zapsal první myšlenku, neuplynul jediný den, kdy bych o psaní alespoň chvíli nepřemýšlel.
Prvním úspěchem to nekončí!
Po vydání Onyxové cesty a zahájení prodeje se začaly objevovat pozitivní reakce, a to mnohem pozitivnější, než jsem kdy čekal. Nejen od rodiny a přátel, ale i od lidí, kteří mě vůbec neznali. Nechválili knihu proto, že znají mě, ale proto, že je bavila. A to bylo to nejkrásnější. Na druhém díle jsem začal pracovat okamžitě. Jeho psaní však probíhalo přerušovaně. Škola, práce, florbalové tréninky i zápasy mi často braly čas. Pravda ale byla i taková, že jsem se částečně bál pokračovat. Obával jsem se, že lidé, kterým se líbil první Danred, budou zklamaní.
Hladina neznáma
Strach jsem nakonec překonal a znovu se pustil do práce. Během příprav jsem se oženil a vzal si Terezku, ženu svého života. Nastal čas jednat. Do druhého dílu Danreda jsem dal všechno. Hladina neznáma vychází v lednu 2026 a pevně věřím, že je minimálně o úroveň výš než první kniha. A to proto, že i já jsem dnes o úroveň výš než před dvěma lety. Pracuji již na třetím díle a také na sbírce povídek, na kterou se nesmírně těším. Věřím, že vás mé příběhy budou bavit. Dominik